S přítelkyní jsme stáli před rozhodnutím, kde by měl stát byt, který si společně pořídíme. Volba lokality pro nás byla zásadní především proto, že v blízké budoucnosti plánujeme děti. Věděli jsme, že by nebylo moudré odstěhovat se do lesů, kde není žádná občanská vybavenost. S tím jsme souhlasili oba. Na přesné lokalitě jsme se ale nemohli dohodnout.
Pracuji v oboru IT technologií. Může se to zdát jako práce, která je poměrně flexibilní. Stačí jeden počítač, připojení na internet a pracovat můžete odkudkoliv. Bezesporu jsou situace, kdy tomu tak je. Protože ale často dojíždím za klienty na schůzku a většinu jich mám v centru Prahy, naléhal jsem, abychom i nové bydlení vybírali tam. Budeme mít větší svobodu, MHD tam jezdí prakticky nepřetržitě. Odpadne mi dojíždění do práce (z dosavadního bytu za Prahou jsem cestoval půl hodiny) a budeme všichni spokojení. Když navíc vybereme klidnější část Prahy, bude byt vhodný i pro naše, zatím nenarozené, děcko.
Přítelkyně měla o umístění bytu jinou představu než já
Přítelkyně však byla proti. Trvala na tom, abychom i tentokrát vybrali byt za Prahou. Byty jsou tam levnější, čistější, prostředí přijatelnější a z jejího vyjadřování jsem měl pocit, že tam snad i slunce svítí víc. Snažil jsem se argumentovat tím, že když si dáme tu práci s výběrem vhodné lokality a neukvapíme se, může bydlení za stejných podmínek sehnat i v Praze. A vyjdeme z toho dobře oba dva. Rezidenční čtvrť bude dobrým řešením. Jako argument jsem použil tenhle článek.
Na rozdíl od přítelkyně mě život mimo centrum začínal trochu nudit. Jsem ten typ, který je prostě měšťák každým coulem. Nepotřebuju zahrádku, stačí mi ruch velkoměsta a vědomí, že mám vše při ruce. A když budu chtít přece jen někdy popít s kamarády, nebudu se muset ohlížet na to, kdo mě zaveze domů, když nemůžu řídit auto.
Stejně tak mi dělalo dobře, že je v Praze nepřeberné množství kulturního vyžití. Ač se to možná na první pohled nezdá a mluvím tu jen o tom, že zajdu s kamarády na pivko, jsem společenský typ a vezmu zavděk jakoukoliv příležitostí, kdy si můžu obléct košili. Možná je to už trochu profesní deformace, ale to mi až tolik nevadí.
Podaří se mi prosadit si bydlení v centru Prahy?
Nechtěl jsem se zkrátka vzdát tak snadno představy, že ze mě bude konečně alespoň jednou v životě Pražák. Chvíli jsme sice měli trochu italskou domácnost, kdy přítelkyně div nebrečela, když mi vyčítala, že se vůbec nezajímám o to, jak se cítí. Vyslechl jsem si, že jí vůbec nezajímám a naše budoucí dítě, které by pro nás oba mělo být prioritou, je mi taky putna. Hodlám totiž to nebohé dítě vědomě uvrhnout do prostředí, které pro něj není vůbec vhodné. Je tam smog, hluk a bůhví, co ještě. Bude to určitě astmatik, bude pořád nemocné a budu za to moct jen a jen já, protože ona je jediná zodpovědná a tohohle ho chtěla uchránit.
Kdybych býval nebyl na podobné excesy zvyklý od svých klientů, asi bych se zbláznil, nebo to vzdal. Jsem ale zvyklý zachovat chladnou hlavu a vymlouvat neposlušným klientům vymyšlené technické vymoženosti, které v jejich případě nemají žádné opodstatnění. Někdo by možná namítal, proč spolu jsme, když máme každý jiné představy. Možná proto, že otázka bydlení není pro harmonické soužití (někdy až tolik) důležitá. A protože máme plno jiných společných zájmů.
Něco tak banálního jako je volba lokality pro život, nás tedy nemohlo rozházet. Hádky jsme, myslím, oba brali jako nutné „zpestření“ našeho vztahu a oba jsme je uměli hodit za hlavu. Pár hodin nato jsme se tomu smáli. Dohodli jsme se totiž, že všemu necháme volný průběh. Krásně může být všude, jak podotkla po přečtení tohoto článku přítelkyně. Ukázal jsem jí i různé inzeráty z realitního portálu Eurobydlení a myslím si, že byla hodně překvapená z toho, jak hezké bydlení je možné najít i v centru města.
Měli jste také problém domluvit se společně na lokalitě?
