Pata italské boty nabízí to, co sever někdy neumí v jednom balíčku: čisté, jasné světlo, jednoduchou kuchyni, moře na dosah a městečka, která se čtou pomalu. Apulie se hodí pro ty, kteří nechtějí maraton mezi galeriemi, ale dny s rytmem snídaně–pláž–siesta–večerní procházka. Kraj je rozlehlý, ale trasy dávají smysl: bílý sever u Gargana je dramatický, střední pobřeží kolem Polignano a Monopoli je pohlednicové a jih se Salentem a Lecce nabídne barokní divadlo i karibské barvy vody. Přitom není nutné měnit hotel každý den; dvě až tři základny pokryjí týden bez nervů.
Polignano, Monopoli a dny na pobřeží, které neutíkají
Polignano a Mare stojí na útesech, kavárny koukají na zátoky a večer se město promění v promenádu. Malá pláž Lama Monachile je slavná a plná, ale brzy ráno patří jen několika odvážným plavcům. O pár minut vedle najdeš klidnější skály s žebříky do vody. Monopoli je civilnější, s kostely a moly, kde rybáři spravují sítě. V obou městech se vyplatí ubytování v historickém centru, pokud sneseš kamenné schody a sem tam rolku kufru v noci. Jídlo je jednoduché a skvělé: orecchiette s cime di rapa, focaccia barese s rajčaty, burrata, panzerotti a ryba podle denního úlovku. Víno Primitivo zahřeje, Verdeca osvěží; není třeba nic vymýšlet, jen si sednout ven a dívat se na lidi.
Alberobello, Locorotondo a Valle d’Itria: kde domy nosí čepice
Valle d’Itria je kraj pohádkových trulli – bílých domků s kuželovitou střechou. Alberobello je nejznámější, ale i nejrušnější; nejlepší čas je po ránu nebo večer, kdy uličky ztichnou. Locorotondo a Cisternino jsou klidnější a méně „na efekt“, s kruhovým plánem ulic, výhledy do olivových hájů a večerním životem, který je víc pro místní. Když chceš uniknout davům, zvaž ubytování v trullu mimo město. Ráno tě probudí cikády a olivová pole a večer si dáš bombette – malé rolky masa pečené ve výloze řeznictví, které se mění v bistro po setmění. Valle d’Itria je o detailu: sušené rajče v oleji, kamenná zídka, keramický džbán v okně a stín fíku na dvorku.
Lecce a Salento: baroko, které není těžké, a moře se dvěma tvářemi
Lecce přezdívají „Florencie jihu“, ale tady je baroko hravé a slunečné. Fasády z místního kamene mají teplý odstín a sochy působí spíš jako divadelní kulisa než vážná mše. Město je kompaktní, kavárny a gelaterie střídají malé ateliéry. Odtud je to k moři na obě strany: Adriatik u Otranta a Torre dell’Orso nabízí dramatické skály a modré propasti, Jónské moře kolem Gallipoli zase klidnější laguny a písek. Když fouká na jedné straně, druhá bývá milosrdná – místní podle větru volí pláž každý den jinou. Oproti severu je tady léto o pár stupňů teplejší; dopolední a podvečerní režim je nejen příjemnější, ale i moudřejší.
Doprava, ubytování a rytmus, který respektuje horko
V Apulii se dá cestovat vlakem po hlavních linkách Bari–Lecce a místními regionálními tratěmi, ale největší svobodu dá auto. Silnice jsou slušné, jen městská centra mají ostré zatáčky a parkování hledej na okraji. Ubytování v centro historico je krásné, ale staré domy drží teplo; klimatizace a okna s okenicemi nejsou luxus, ale komfort. V létě má den svůj rituál: ráno pláž, odpoledne siesta ve stínu a večer město. S tímhle rytmem zjistíš, že horko není nepřítel, jen pravidlo hry.
Kdy jet a co si přivézt domů, aby výlet žil dál
Jaro a podzim jsou nejvstřícnější; duben a květen kvetou a moře je pro otužilejší, září a říjen nabízejí teplou vodu bez prázdninových davů. Léto je svátek, ale počítej s tím, že z měst se stávají scény až večer. Suvenýry mají být k použití: olivový olej od malého producenta, keramika z Grottaglie, sušená rajčata a taralli na večerní víno doma. Apulie je kraj, který se tě snaží zpomalit a naučit tě dívat se na světlo na zdi stejně pozorně jako na moře. Kdo mu dá čas, ten dostane zpátky dny, které se v paměti skládají do jednoduchého, ale intenzivního příběhu.
